Hlavní strana »
Divadlo
»
Napsali o nás
Napsali o nás
Drdovy Dalskabáty v jičínském Káčku
Jičínský deník, 15.10.2010
Jičín – „Myslím, že každý z nás má nějaké ty Dalskabáty.“ Tak uvádí pan režisér M. Zajíček.
Ti z nás, kdo pamatují originální Drdovo divadlo, možná šli na představení s určitými obavami, že uvidí obehraný kus. Jenomže P. Šimák upravil původní text a připsal písničky. K. Albrecht k
nim melodii. Nu a Studentské divadlo s potěšením nacvičilo. Ano, s potěšením, neboť kdo zná režisérský dril pana Zajíčka, pochopí. Kdyby on vesvých mladých hercích nevzbudil nejprve lásku k divadlu, asi by to utrpení mnohaměsíčního zkoušení nezvládli. A to ještě v případě muzikálu se mnozí museli nejdříve naučit zpívat.
Na programu jsem napočítal 21 herců v náležitém věkovém rozpětí. Víc než v předchozích divadlech přizval pan režisér známé jičínské herecké osobnosti. A tak se se studenty na prknech předvedli J. Novotný, J. Vavřina, R. Koníř a sekundovala jim jako protipól malá M. Všetečková. Mezi tím zkušení i méně zkušení členové i odchovanci Káčka.
Tenhle tým doplnil R. Kalvoda, který pomáhal metodicky, písně nastudoval a hudbu nahrál P. Krčmárik. I výprava (L. Manová) a kostýmy (L. Vacková) jsou z vlastních káčkových zdrojů. Na představení se ještě podíleli H. Krásenská, O. Březovský, M. Krejčí, J. Stránský a P. Macák.
Nesluší se v neprofesionálním představení profesionálně kritizovat herce. Jistě, bylo by o čem diskutovat. Avšak ke kladu představení patří, že tu nebylo výraznějších či slabých rolí. O tom ostatně svědčí potlesk na otevřené scéně – a to nejen po písničkách.
Sluší se připomenout některé zajímavé režijní inscenační nápady, jako třeba využívání oken v kulisách. Tj. průhled do kovárny, či vyhození oknem pana profesora Novotného. Bylo tu stepování na jevišti, hraní i mezi diváky, scéna nastavená do hlediště pro čertovskou a andělskou porotu, střídání živého slova s mikrofonem. Nejen pánové si zajisté povšimli, jaké jsou ty čertice skvělé sexuální objekty. A další.
Představení v Káčku má svou atmosféru. Ve kterém divadle nabízejí chleba se sádlem či svijanské pivo, které si možno vzít do hlediště? To není zlehčení umělecké úrovně. To je potvrzení společnské funkce divadla. A samozřejmě K–klubu. Kdy se po představení dlouze diskutovalo, a to nejen o právě sehraném?
Jen ten, kdo zažil, dovede se vžít do pozice mladých herců, kteří seděli po představení na koberci zrcadlového sálu za scénou a prožívali si … Ne, to není chvíle slávy. Ta byla při děkovačce. To je úžasné a oprávněné potěšení z dobře vykonané divadelní práce.
Bohumír Procházka
V šatně
Prochoroviny
kulturní (skoro) měsíčník 1.leden 2009, č. 1/09
Smět do herecké šatny před představením je zvláštní výsada podobná té ... teď, jistě čekáte něco o nahlížení při převlékání dívek. Máte pravdu. Smím vidět, co není pro veřejnost. Pro veřejnost to začne, až se rozsvítí na jevišti. Ale tady:
Někdo si cosi přeříkává pobíhaje. Možná to ani nejsou slova role. Jiný vede křečovitý humor. Pan režisér nakopává herce a zdůrazňuje, že se za to nesmí děkovat. Dívka se doličuje před zrcadlem, v ruce má flétnu a brýle a to líčení vůbec není potřebné. Mates si převlíká košili a kouká, jestli holky koukají. Houslista hraje a neslyší se ani sám. Na dlouhém stojanu, kde byly kostýmy, zůstaly jen jejich jmenovky: Děvečka, Herodes, Drabant ... „Připravte si dítě do rezervy,“ řekne pan režisér. Nikdo není nervózní. Všichni jsou nervózní. Nikdo by to nepřiznal.
Martin Zajíček řekne: „Za pět minut. Udržujte se v napětí. Udělejte každý dvacet dřepů.“ A oni, jako stádo, dělají ty dřepy. Hana neřekne nic, ale slušelo jí to.
Stalo se v neděli 14. prosince 2008 v 17:02, protože představení začalo se zpožděním šesti minut. Hru sestavil Josef Lédl za pomoci tří rozličných starých lidových textů a mnoha písní. Jmenuje se Komedie vánoční. Hrálo S– divadlo K– klubu v Jičíně. Někteří herci hráli tu až pět rolí. Všichni museli umět zpívat. Někteří se to naučili až při přípravě divadla. Představení mělo mezinárodní obsazení.
V K–klubu za svou vstupenku dostanete kvalitní divadlo a chleba se sádlem. Cibule si můžete naložit kolik libo.
Mladí herci z jičínského K-klubu uvedli premiéru Komedie vánoční
Zpravodajství (16.12.2008) Jičínský net neboli Nové Noviny
Jičín - Evangelijní příběh, ve kterém se zrcadlí odvěký zápas dobra a zla, příběh člověka, připravil v čase adventním divadelní soubor jičínského S-divadla. Ten v neděli uvedl v K-klubu premiérové představení nazvané Komedie vánoční s podtitulem O narození našeho Pána Ježíše Krista, totiž o přijetí svatých Tří králů, jakož o ukrutné smrti krále Herodesa. Hru pro kolektiv mladých herců připravil na základě lidových textů Josef Lédl, který se spolu s Martinem Zajíčkem podílel také na režii.
První reprízu a zároveň derniéru plánují ochotníci na 25. prosince, opět od 17 hodin v sále K-klubu na Valdštejnově náměstí, kde je také možné v předprodeji zakoupit vstupenky. (jiri nemecek)
V šatně
Prochoroviny
kulturní (skoro) měsíčník 1.leden 2009, č. 1/09
Smět do herecké šatny před představením je zvláštní výsada podobná té ... teď, jistě čekáte něco o nahlížení při převlékání dívek. Máte pravdu. Smím vidět, co není pro veřejnost. Pro veřejnost to začne, až se rozsvítí na jevišti. Ale tady:
Někdo si cosi přeříkává pobíhaje. Možná to ani nejsou slova role. Jiný vede křečovitý humor. Pan režisér nakopává herce a zdůrazňuje, že se za to nesmí děkovat. Dívka se doličuje před zrcadlem, v ruce má flétnu a brýle a to líčení vůbec není potřebné. Mates si převlíká košili a kouká, jestli holky koukají. Houslista hraje a neslyší se ani sám. Na dlouhém stojanu, kde byly kostýmy, zůstaly jen jejich jmenovky: Děvečka, Herodes, Drabant ... „Připravte si dítě do rezervy,“ řekne pan režisér. Nikdo není nervózní. Všichni jsou nervózní. Nikdo by to nepřiznal.
Martin Zajíček řekne: „Za pět minut. Udržujte se v napětí. Udělejte každý dvacet dřepů.“ A oni, jako stádo, dělají ty dřepy. Hana neřekne nic, ale slušelo jí to.
Stalo se v neděli 14. prosince 2008 v 17:02, protože představení začalo se zpožděním šesti minut. Hru sestavil Josef Lédl za pomoci tří rozličných starých lidových textů a mnoha písní. Jmenuje se Komedie vánoční. Hrálo S– divadlo K– klubu v Jičíně. Někteří herci hráli tu až pět rolí. Všichni museli umět zpívat. Někteří se to naučili až při přípravě divadla. Představení mělo mezinárodní obsazení.
V K–klubu za svou vstupenku dostanete kvalitní divadlo a chleba se sádlem. Cibule si můžete naložit kolik libo.
První reprízu a zároveň derniéru plánují ochotníci na 25. prosince, opět od 17 hodin v sále K-klubu na Valdštejnově náměstí, kde je také možné v předprodeji zakoupit vstupenky. (jiri nemecek)
Kdo byl v jičínském Káčku, určitě neprohloupil
Radovan Sál, Jičínský deník
Tak jako patří k adventnímu času různé koncerty tak středisko volného času K–klub v Jičíně přichází pravidelně s vánočně zaměřenými programy.
Režisér a znalec lidového písemnictví Josef Lédl sestavil z různorodých textů Komedii vánoční. Šestnáct mladých amatérských herců pod režijním vedením jeho a ředitele Káčka Martina Zajíčka připravilo na včerejší večer opravdu sváteční spektákl „O narození našeho Pána Ježíše Krista, totiž o přijetí svatých Tří králů, jakož o ukrutné smrti krále Herodesa, jak zní podtitul programu.
Převzato z: http://jicinsky.denik.cz/kultura_region/obrazem-kdo-byl--jicinskem-kacku-urcite-20081214.html
Sen noci svatojánské - William Shakespeare článek z Prochorovin leden 08
Snu noci svatojánské v Káčku je 8. prosince. Zadara. Pro zvané. Pro rodiče, známé, pro káčkovské odchovance – těch ale je! S Hanou a Martinem pak napočítali jsme na patnáct lidí, kteří Káčkem prošli a dnes hrají v renomovaných divadlech, jsou v televizi, či na DAMU jako studenti, nebo i kantoři.
Mám výsadu přístupu do šatny za jevištěm. Úžasná atmosféra. Dá se vůbec popsat? Ten klid je tu jen zdánlivý. Někdo si omílá svůj monolog, Oberon dělá stojku. Holky elfové si cosi špitají, sedí na podlaze před zrcadlem a jsou úžasné malebné, a fotogenické. A důležité. Právem. Lenka pak vysvětluje, že elfové jsou mužského rodu. Ale ta ženskost se nadá z těch holek smazat. A pak na jevišti, když tam vtrhnou k tomu reji ... . To jsou české divoženky. V šatně Lenka s Kačabou domalovávají některé obličeje a stříkají litry spreje. Martinovi někdo obtiskl na tvář červený polibek a maskérky tvrdí, že to nejde smýt. Vzteká se u zrcadla sám a má motejla. Zajíček v motejlu. Pan ředitel.
Zkouším fotit. Než se obrázek uloží a foťák nabije, je motiv pryč. Daniela nese štafle a upravuje reflektor.
„Těžké bylo dát dohromady takovou partu 22 lidí,“ říká Martin Zajíček. „Ano, škrtalo a upravovalo se z technických důvodů. Takhle je to dvě a půl hodiny s přestávkou. Bez krácení bylo by to ještě o půl hodiny déle. ... Tady není malá role. Tady nevynikají individuality. ... Představení se správně rozjelo až po přestávce. ... Tady to lítá. Obrovské řachandy a najednou musíš jít s citama na trh. Potlesk? Ano. Ale třeba si uvědomit, že za perfektní citovou scénu se nikdy netleská. ... “
článek z Nových novin:
Sen noci v Káčku
Martin Zajíček cosi zvolal. Ale příléhavější výraz by byl že zařval. Pak se s dopředu vytrčenou rukou přiřítil k jevišti a cosi mluvil. Ne všechna jeho slova byla spisovná. Zkouška byla přerušena uprostřed věty. Herci se bez odporu stáhli do zákulisí, scéna se bez reptání opakovala. Pan Zajíček je režisér.
Stalo se v jičínském K klubu na zkoušce divadelní hry Sen noci svatojánské. Na premiéře 8. 12. 2007 byly židle polepeny jmény, Hana Krásenská (spolurežisér, produkční a uvaděčka) svědomitě odškrtávala diváky, přesto se musely židle přidávat. Každá premiéra v Káčku je událostí, i když si nikdo nedovede vzpomenout, zda je v pořadí už šestadvacátá, či jenom čtyřiadvacátá. Protože v Káčku se dělá dobré divadlo. Shakespearova hra byla toho důkazem.
Vždyť už jen skutečnost dát dohromady dvaadvacet herců rozličných povolání a bydlišť v tak širokém věkovém rozpětí je dnes unikum. Ale nejvyšším zázrakem je, že těm lidem učarovala Thálie tak, že pravidelně od jara chodili na zkoušky, našprtali se své dlouhé a dosti náročné mono a dialogy, snášeli a respektovali někdy dosti drsně pojaté režijní pokyny Martina Zajíčka. Jedna skutečnost jim vše usnadňovala: úžasná divadelní atmosféra která v K klubu panuje. Hana Krásenská se podílí na režii a obstarává vše ostatní pro to, aby divadlo mohlo proběhnout. Lenka Vacková připravila neokoukané a originální kostýmy, náročné líčení herců – elfové v podání dívek, či Titánie, Oberon a Puk, ti představovali zajímavé výtvarné dílo. Daniela Macáková se svým mužem obstarali zvukové a světelné efekty. Daniela ještě připravila a na vstupu do divadla instalovala nápadité fotografické portréty členů souboru. K ostatní spolupráci byli přizváni další přátelé Káčka. A režisér Zajíček? „Vztah k němu – jako k tátovi,“ říká jedna z hereček.
Shakespeare není pro divadelníky snadný. Ke cti inscenace slouží, že soubor se nesnažil nic zjednodušovat. Na scéně střídaly se pasáže lyrické, citové s bohapustou taškařicí, která vyvolávala potlesk na otevřené scéně. Nezřídka běžely tu dva souběžné dialogy i herecké akce náročné na synchron. K pestrosti a zajímavosti divácké přispěl rychlý střih vážných monologů s divokým tanečním rejem nadpřirozených bytostí.
Chválabohu stále méně používá se dnes dělení na amatérské a profesionální. Pokud bychom ho tady měli uplatnit, museli bychom mluvit o profesionální kvalitě v amatérských podmínkách. Jistě, z hlediska renomovaného kritika měla inscenace chyby. Však oni si to v Káčku vyříkají, než představení „sedne“. Zodpovědně však možno prohlásit, že tu nebylo slabších a silných herců. Jakož i, že představení obsahovalo téměř všechno z toho, co svět dobrého divadla dovede nabídnout.
proChor
Bohumír Procházka
Jak se píše o divadle od Prochora
Napsal Bohumír Procházka v Prochorovinách duben 2006
Výraz MLS je zkratka pro Mladší studentský soubor. Ten funguje v K klubu už od jeho založení. Jenomže ti, kteří sem před deseti lety patřili, jsou sice stále mladí, ale mnozí už hrají v profesionálních divadlech a patří ke známým českým hercům. Ale fotky a video z představení Josefa Lady a Alexe Koenigsmarka Byl jednou jeden drak z roku 1996 pečlivě opatrují.
K tomuhle představení se Káčko po deseti letech vrátilo. Proč? „Aby měli srovnání. (I vzpomínání.) Protože Ladův text je laskavý, podobně jako jeho obrázky. Proto, že hudební cítění je pro herce důležité, vždyť přece i řeč má svou melodii. Protože teď se obecně málo zpívá, protože ... .„ Tak zdůvodnil dramaturgii pan režisér Zajíček. Prostě takový kus mladým hercům sedí. Oni se s ním ztotožní a hledají společně s režiséry (kromě Zajíčka i H. Krásenská), jak ho nejlépe „uchopit“.
Neboť v tom je největší půvab herecké roboty, v onom hledání jak napsané (nebo myšlené, nebo vytušené) zahrát. Ještě vyšší kvalita je pak v rozvíjení napsaného. A MLS si od října do březnové premiéry to hledání užíval. Znamená to hrát tak, aby si zahráli všichni a to všichni podle jejich naturelu, i režisérská dvojice hrála. To byl jeden z půvabů představení – že nebylo hvězd ani autsaidrů. Že nebylo hluchých míst. V každé části představení se na jevišti něco dělo. Pohybem, slovem, písní, byly tu rvačky i pasáže poetické, tanec i černé divadlo.
Mnohonásobný potlesk na otevřené scéně i při děkovačkách nebyl zadarmo. Někteří herci v souboru měli tu životní premiéru. Mnozí se teprve učili zpívat. Za to, že se to téměř podařilo, může korepetitor a výborný muzikant Pavel Krčmárik. I výtvarnice (L. Svobodová, L. Vacková) si přišly na své. Scéna byla jednoduchá, víceúčelová, neustálé přeměny náročné na organizaci představení.
Když divadlo končilo, běžel film z představení v roce 1996 a tehdejší herci přišli na jeviště mezi současné. Úžasný důkaz kontinuity v Káčku.
Komedie o umučení našeho Pána Ježíše Krista
Bohumír Procházka, Nové noviny
Když se dříve řeklo komedie, myslelo se tím divadlo vůbec, tedy ne jen veselohra. Pašije pak jsou část evangelia o Kristově umučení. Na začátku osmnáctého století sepsal jednu takovou komedii turnovský autor, jehož jméno se nezachovalo, a tak se používá výraz lidová hra. Komedie o umučení našeho Pána Ježíše Krista se pak hrála na různých místech v Pojizeří, až doputovala do jičínského K-klubu. Pětadvacet herců studentského divadla, tympány a violoncello. Přítmí v sále i na jevišti, zpěv latinsky a česky. Kdo čekal taškařici či "moderní" inscenaci starého textu, byl zklamán. Impozantní nástup průvodu herců ztemnělým sálem za zvuku velikonočních klapaček. Jejich půlkruh na jevišti, z něhož po převlečení vystupovaly historické postavy jednotlivých zastavení. Téměř monotónní sborový zpěv, který ozřejmoval nehrané pasáže příběhu. Citlivě volené akce na jevišti jednoduchými prostředky zdůrazňovaly sílu okamžiku. Při hlasitém pokřiku davu: "Ukřižovat!" až mrazilo. Byť byl dav tvořen jen několika herci. Pak zase nehybné zpívající postavy. Vážnost, důstojnost. Scéna Roberta Smolíka byla jednoduchá, převládala černá barva. Tympány a cello v pozadí jen mírně nasvětlené. Kostýmy Lídy Tmějové byly střídmé, zlatá ozdoba jen tam, kde měla zdůraznit sílu či moc. Pan režisér Lédl s asistentem Zajíčkem promýšleli s herci každý detail. Nechtěli se odchýlit od historické předlohy a taky neodchýlili. Lidové divadlo s až naivistickým provedením. Zpěv díky korepetitorovi Pavlovi Krčmárikovi pečlivě propracovaný. Zpívali i nezpěváci, tím byla práce náročnější. Vážný náboženský text přednesli žáci a studenti, kterým je vlastní spíše tvrdý rock a podobné žánry. Ale "byli v tom, šli s tím od první zkoušky," zhodnotil věc pan režisér. Studentské divadlo předvedlo na premiéře v jičínském Káčku 2. dubna už svou třiadvacátou premiéru. Úplně jinou, než byly dosavadní, plné humoru, vtipu, na kterých se mohli herci vyřádit. Navzdory tomu, že profesionál zajisté dokázal by vyslovit nejednu výhradu, odevzdal soubor dobrou práci. Věta, že premiéra byla jičínskou kulturní události, stále platí. Druhého dubna zemřel v K-klubu v Jičíně na kříži Ježíš. Hodinu nato zemřel ve Vatikánu Jan Pavel II.
Radovan Sál, Noviny Jičínska
Studentské divadlo při K-klubu v Jičíně uvedlo v premiéře pašijovou hru zpracovanou režisérem Josefem Lédlem. Zatím co zpravodajské agentury z celého světa informovaly o posledních minutách života Svatého otce, odehrávala se na prknech K-klubu hra s podtitulem "Komedie o umučení našeho Pána Ježíše Krista". Přes panující krásné počasí byl divadelní sál zcela zaplněn, ale vezmeme-li v potaz pětadvacítku účinkujících, tak jen rodinní příslušníci by obsadili většinu míst. Škoda přeškoda, že na Jičínsku je tradice pašijových her vyčpělá. Proto přijít s takovým dílem, a navíc týden po Velikonocích, chce notnou dávku odvahy. Za opožděné uvedení inscenace může náročnost díla a pečlivost režiséra Josefa Lédla, ale i chřipková epidemie, přeobsazování a podobné záležitosti přečasto postihující i profesionály, natož amatérský ansámbl. Pašije kladou před soubor těžký úkol. Inscenovat je zcela vážně a seriózně, jak si žádá téma, nebo využít naivismu odkazu příležitostných divadelníků z dávné minulosti, nebo . Bohužel, sobotní provedení oscilovalo mezi tím provedením akademickým a naivním, takže výsledným produktem byla monotónní hodinka, která nijak neoslnila, neupoutala, ale ani neurazila. Uvážíme-li že Studentské divadlo má za sebou podle ředitele K-klubu Martina Zajíčka třiadvacet premiér, pak se jedná o ostřílený soubor, který netřeba nezaslouženě chválit. Právě v té vážné rovině byl skvělý chór, Eliška Poláková a Ondřej Kobrle. Kolektiv má mezi sebou vynikajícího Zdeňka Chalupu, kterému se Jidáš povedl, ale ostatní výkony nijak nezaujaly. Nejtěžší úkol měl Václav Vítek v titulní roli Ježíše. Zhostil se ho dobře, ale možná právě na něm se dá ilustrovat, že dramaturgicky asi nebyla pašijová tematika tou nejvhodnější. Diváci byli poklidným rytmem hry natolik ukolébáni, že se ozval pád mobilu, skleničky, klíčů. A pokud inscenátoři chtěli prostřednictvím této hry publiku přiblížit dva tisíce let trvající křesťanství a vlastní biblický příběh, tak se jim to nemohlo podařit při sebevětší snaze. Ostatně bez základních znalostí mohl laik těžko vědět, jaké postavy a proč v zápase o Ježíšovo bytí či nebytí vystupují. Z uvedeného by se zdálo, že inscenace byla prohrou. Dle našeho soudu ne. Právě amatérský soubor, který myslí svoji práci vážně, se musí utkat i s tak obtížným tématem a Studentské divadlo se nemá za co stydět. Ověřilo si, na co má a na co zatím ne. Mimořádnou pochvalu zaslouží korepetitor Pavel Krčmárik, zrovna tak Robert Smolík a Ludmila Tmějová. Smolík vytvořil jednoduchou a funkční scénu a participoval i na návrzích kostýmů z dílny Ludmily Tmějové.
Nejkrásnější válka
Pepa Tejkl, Divadelní hromada
Tohoto, do značné míry již "profláknutého" titulu, se tentokráte chopil v jičínském K-klubu režijní tandem Martin Zajíček - Hana Krásenská. Tato reflexe je psána po zhlédnutí čtvrté reprízy 13. února 2004, přičemž premiéra se konala 5. prosince 2003. Jak všeobecně známo, Vladimír Renčín v roce 1980 upravil Aristofanovu Lysistratu a za pomoci textařky Čihákové a muzikuse Brabce oděl do hávu muzikálového. Tedy v dobách, kdy tento žánr v české kotlině neprorostl do kýčovitého a zkomercionalizovaného showbyznysu tak obludně, že učinil sám sebe synonymem pro uměleckou pokleslost. Ať však chceme či nechceme, jakékoli současné uvedení muzikálu se do těchto souvislostí nutně dostává. A přiznejme si, že Renčínova úprava, snad i díky mimořádné frekventovanosti, neodolala zubu času a že zdánlivě věčné téma se již notně oposlouchalo a běžná praxe jej téměř až neúnosně zradikalizovala. Z těchto důvodů se obvykle na nová a nová uvedení tohoto muzikálu dost často nedá dívat a samozvaní režiséři leckdy inovují text gejzíry lascivit ve snaze učinit jej současným. Tandem si těchto pastí byl vědom. Vzdoruje jim se ctí především díky dvacetihlavému (!) ansámblu výtečně připravených mladých herců, na nichž dlouhodobou koncepční přípravu k podobným úkolům prostě nelze přehlédnout. Chlapci a dívky nejen že jsou nadprůměrně muzikální a výborně intonují. Zvládají solidně i pohybové party, leckdy velmi dynamické až akrobatické. S přehledem drží po dvě hodiny rytmus, bravurně přecházejí z nápaditých choreografií do pasáží činoherních, ať již komorních předscén či velkoryse pojatých ansámblovek. Přiznávám bez mučení, že činoherní party mne bavily více. Neuniklo mi, že dívky jsou velice půvabné a herecky velmi solidní, avšak chlapci je v tomto ohledu spolehlivě válcují. Herectví mladé složky je více partnerské a dravější, spontánnější, věrohodnější. Přes nepřehlédnutelnou kvalitu hudební složky občas na mne dolehl pocit její nepatřičné agresivity, možná i mnohosti. Byť rozumím použití mikroportů, asi i tento jinak radostný detail mohl k pocitu jisté zahlcenosti přispět. Určitě vím, že ona až diskotéková odkázanost ve finále vyvolala ve mně spíše otazníky, než nadšení. Úhrnem ovšem nutno konstatovat, že jsem byl svědkem mimořádně kvalitního studentského představení, jež by se snadno stalo ozdobou příslušných přehlídek, bylo-li by na ně ovšem přihlášeno. Této skromnosti tvůrců či sklonu k životu v ilegalitě už tak úplně nerozumím. Zajíčku, máme tě rádi, vylez ze své jamky a pojď mezi nás. Rád Tě viděl a Tvůj kus navštívil
Pepa Tejkl, Divadelní hromada
Tři sestry a jeden prsten
Radovan Sál, Noviny Jičínska
Podruhé ve své desetileté historii se v K-klubu vrátili k inscenaci Werichova textu. A opět vzniklo úsměvné představení, předávající autorův lidský a moudrý humor. Zcela vyprodáno, upřímný a dlouhý aplaus, spokojení diváci - to byl výsledek další premiéry Studentského divadla. Páteční večer patřil v divadelním sále K-klubu jeho Studentskému divadlu. Jan Werich napsal anekdotický příběh, který byl zařazen do jeho sbírky pohádek pro dospělé Fimfárum. A právě tento drobný literární útvar zpracoval do téměř hodinové divadelní hry o pěti obrazech Martin Zajíček, který se rovněž s kolegyní Hanou Krásenskou ujal režie a mnoha dalších funkcí. Přes téměř nedýchatelný vzduch a počáteční pochopitelnou premiérovou trému vznikl ne často vídaný kontakt herců s diváky, který se prohluboval s odvíjecím se dějem. Všichni herci ztvárnili své roce v intencích textu, a tak mohl vyniknout jemný Werichův humor, hra se slovy a jejich významy, vložený situační humor plný recese. Diváci živě reagovali a mladým aktérům se hrálo o to snáze. Písničky vhodně doplňovaly představení a byly stylotvornou a nedělitelnou součástí celku. Na finální úpravě zpívaných textů byla znát profesionální práce Dragy Zlatníkové. Nelze se nezmínit o hudební nahrávce, v níž exceloval klavír Pavla Krčmárika. A nebyl by to Martin Zajíček, kdyby nevymyslel pro své herce špílec zcela nečekaný. Pátý finální obraz pouze nastínil a na mladých umělcích bylo improvizovat tak, aby hra gradovala, dospěla k pointě a byla v intencích původního autora - Jana Wericha. "Vzhledem k tomuto experimentu jsme zkoušeli odzadu. Nejprve jsme pracovali na pátém obrazu a po jeho zvládnutí jsme se vrátili na začátek," upřesnila postup Hana Krásenská. Studium hry se stalo skutečným workshopem. Obavy z nejistého výsledku se ukázaly zbytečné. Herci měli možnost se v počátku vyjádřit i k dramaturgii. Pokud by jim Werichův text "neseděl", tak by podle Martina Zajíčka byla nastudována jiná hra. Vzhledem k nebývalému zájmu chystají v "káčku" reprízy. O jejich termínech budeme včas informovat.
(buh), Dump The best Zeitschrift
Malý divadelní soubor jičínského K-klubu pod vedením režijního dua Zajíček + Krásenská se opět vytáhl. Nově nastudovaný komediální kus Tři sestry a jeden prsten z autorského pera Jana Wericha měl premiéru 28. února v domovském sále souboru. Volba hry byla rozhodopádně šťastná, vybrána vhodně technickým možnostem divadla, herců i vyspělosti zdejšího obecenstva. Na původní Werichův text dopadla i ruka páně Zajíčkova, svírajíc tužku či jiný nástroj veršotepců a znatelně se na něm podepsala. Bez okolků můžeme říci, že to nebylo ke škodě. Celým představením se táhne nenáročná uvolněnost a bezstarostnost, která řídí dění na jevišti. Herci si s postavami hrají a s jemnou zlomyslností využívají každého prostoru, který jim jejich role nabídnou. Z hlediska tohoto aspektu nás překvapí hlavně schopnosti Daniely Beranové, Martina Tlapáka či Václava Vítka, kteří se i v relativně malých partech rozehrají v bláznivé nonšalanci k úctyhodným výkonům. I zde nezůstaneme dlužni poděkování oběma režisérům, kteří jim takovouto příležitost nabídli. Decentní aranžmá uvedeného kusu drží úroveň profesionality, na kterou jsme si již u "Káčka" během uplynulých sezón zvykli. Osobnosti výtvarnice Lídy Tmějové a music-producera Pavla Krčmárika vedou sehraný zákulisní tým, jehož kreativita je dnes již nesporná. Úspěch divadelní produkce K-klubu tkví právě v kolektivismu a nezištné spolupráci jednotlivých složek tohoto kulturně-společenského centra. Vatra lokálního patriotismu, která v nás, bohužel, za časů jásavého panevropanismu zůstává pouze v podobě doutnajících oharků, by měla zažehnout plamínek hrdosti na existenci něčeho takového jako je "Káčko".
Malý divadelní soubor jičínského K-klubu pod vedením režijního dua Zajíček + Krásenská se opět vytáhl. Nově nastudovaný komediální kus Tři sestry a jeden prsten z autorského pera Jana Wericha měl premiéru 28. února v domovském sále souboru. Volba hry byla rozhodopádně šťastná, vybrána vhodně technickým možnostem divadla, herců i vyspělosti zdejšího obecenstva. Na původní Werichův text dopadla i ruka páně Zajíčkova, svírajíc tužku či jiný nástroj veršotepců a znatelně se na něm podepsala. Bez okolků můžeme říci, že to nebylo ke škodě. Celým představením se táhne nenáročná uvolněnost a bezstarostnost, která řídí dění na jevišti. Herci si s postavami hrají a s jemnou zlomyslností využívají každého prostoru, který jim jejich role nabídnou. Z hlediska tohoto aspektu nás překvapí hlavně schopnosti Daniely Beranové, Martina Tlapáka či Václava Vítka, kteří se i v relativně malých partech rozehrají v bláznivé nonšalanci k úctyhodným výkonům. I zde nezůstaneme dlužni poděkování oběma režisérům, kteří jim takovouto příležitost nabídli. Decentní aranžmá uvedeného kusu drží úroveň profesionality, na kterou jsme si již u "Káčka" během uplynulých sezón zvykli. Osobnosti výtvarnice Lídy Tmějové a music-producera Pavla Krčmárika vedou sehraný zákulisní tým, jehož kreativita je dnes již nesporná. Úspěch divadelní produkce K-klubu tkví právě v kolektivismu a nezištné spolupráci jednotlivých složek tohoto kulturně-společenského centra. Vatra lokálního patriotismu, která v nás, bohužel, za časů jásavého panevropanismu zůstává pouze v podobě doutnajících oharků, by měla zažehnout plamínek hrdosti na existenci něčeho takového jako je "Káčko".
Komedyje o dvouch kupcích a židoj Šilokoj
Pavel Nožička, Noviny Jičínska
Jubilejní, už 20. premiéra studentského divadla v desetileté historii jičínském K-klubu se více než vydařila. Tentokrát se o pozoruhodný zážitek postaral "divadelní spolek MLS" s lidovou hrou z Podkrkonoší "Komedyje o dvouch kupcích a židoj Šilokoj". Od první minuty bylo jasné, že opět neomylně funguje osvědčená zbraň káčkových studentských představení -tedy atmosféra. Dobře namíchaná směs lidově naivistického hraní s téměř Vančurovsko - Cimrmanovskými prvky se z jeviště valila v úžasném tempu. Bylo jen otázkou, zda takové nasazení mladým protagonistům vydrží až do konce. Vydrželo. Nemám chuť, potřebu a oprávnění zabývat se divadelnickými inscenačními jednotlivostmi. Musím se ale zmínit alespoň o dvou pozoruhodných záležitostech. První je schopnost Martina Zajíčka (Hanu Krásenskou nevyjímaje) sladit různě nadané jednotlivce ve vyrovnaný, jednolitě působící celek. Druhou je herecký výkon Zdeňka Chalupy. Osvědčený účastník recitačních soutěží dokázal, že jeho talent má netušený záběr. Zdeňkův Žid je překvapivě zralou hereckou kreací, z níž (v dobrém) běhá mráz po zádech. Jak už bývá dobrým zvykem, sál staré radnice doslova praskal ve švech. Nechyběli ani ti, kteří si zde v nedávné minulosti sami na sobě vyzkoušeli nelehkou, ale lákavou divadelnickou cestu. Oni i my ostatní jsme viděli, že se o budoucnost kvalitního mladého divadla šířeného skromnými lidmi z nenápadné budovy na jičínském náměstí opravdu nemusíme obávat.
Císařovy úplně nové šaty
Bohumír Procházka, Noviny Jičínska
Na programu vydanému k premiéře hry Císařovy úplně nové šaty v jičínském K-klubu je tato hra už čtrnáctá od roku 1994. Tato úctyhodná řada opravňuje k tvrzení, že se narodilo v Jičíně docela úspěšné divadelní učiliště, čehož důsledkem jest, že v Káčku jsou ročně i tři premiéry. Nejen to, infikují se tu žáci a studenti často nevyléčitelnou nemocí zvanou divadlo. Důkazem budiž, že pár českých herců či studentů divadelních škol šlapalo prvně po divadelních prknech právě v K-klubu. Andersenovu pohádku pro divadlo přepsal Jiří Tibitanzl a pro MLS (Mladší divadelní soubor) upravil Martin Zajíček, který pak spolu s Hanou Krásenskou od října hru nacvičoval. Žáci, studenti, jeden učedník, celkem 11 lidí z Jičína i okolí vytvořilo během půl roku zkoušek sehraný soubor, který divadlu částečně přizpůsobil svoje bytí. Vždyť mnozí herci nejen že se na zkoušky sjíždějí z širého okolí, ale naučili se i hrát na hudební nástroje, protože to k představení patří a oni nic neošidí. Měl jsem potěšení sledovat herce při představení za scénou. Byla to nádhera vidět, jak představením žijí. Jak sledují kolegy na jevišti, prožívají s nimi každé slovo i gesto. Ve druhém dějství, které je velmi dynamické, plné převleků a rychlého střídání na jevišti, to byl nádherný koncert sehranosti a divadelního kumštu. Soudím, že žáci a studenti nejen pochytili mnoho z hereckého umu, ale hlavně pochopili nadčasové poselství Andersenovy pohádky a dovedli ho předat. Viděl jsem i pocit úlevy a radosti z dobře završeného představení po jeho skončení, možná i trochu dojetí některých. Neboť nejde tu jen o divadlo odehrané, ale i o to, jak mnozí prvně v životě vytvořili dílo, a to nejen pro sebe.
Bajky o lvovi
Mladá Fronta Dnes
V jičínském K-klubu měla v sobotu českou premiéru zpěvohra Bajky o lvovi z dílny bratislavského vysokoškolského pedagoga Juraje Hatríka. Hlavními aktéry dětské opery byli členové dramatického kroužku K-klubu, s nimiž představení nacvičila studentka Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Barbora Filsaková. "Představení hrajeme ve vlastním českém překladu, takže text dětem nečinil větší potíže. Mnohem náročnější byla hlasová výchova. Děti se například musely naučit, jak šetřit hlas či správně vyslovovat," konstatovala těsně po představení Filsaková a dodala, že představení vznikalo od loňského podzimu. Děti zpočátku zkoušely jednou týdně, později přišlo na řadu i několik víkendových soustředění. "Společně jsme v K-klubu zkoušeli, vařili si jídlo i přespávali. Tato forma nácviku se dětem líbila ze všeho nejvíc," řekla studentka, která představení režírovala, doprovázela děti na klavír a nacvičovala s nimi sólový i sborový zpěv. "Sama bych samozřejmě všechno nezvládla, proto jsem měla ještě odborné poradce. Bez nich by představení nikdy nevzniklo," upozornila Filsaková. "Byl jsem připraven Barboře pomoci, ale nic ode mne nechtěla. Rozhodla se, že zpěvohru nazkouší sama a to se jí podle mého názoru velice dobře povedlo," poznamenal profesor Vysoké školy múzických umění v Bratislavě Juraj Hatrík, který v sobotu nebyl v Jičíně poprvé. "Byl jsem zde před mnoha lety na dovolené. Když jsem se tenkrát s rodinou procházel po náměstí, nikdy by mě nenapadlo, že tady jednou bude mít premiéru moje hra," přiznal Hatrík. Další představení dětské zpěvohry by se mělo uskutečnit ještě před Vánocemi. Soubor plánuje i vystoupení pro školy.
Mladá aneb Havrane z kamene
Iva Petráčková, Noviny Jičínska
Na sobotu měl divadelní soubor MLS naplánovanou premiéru hry Mladá. Když však během první třetiny došlo k několika přerušením dodávky elektrické energie, rozhodli se raději neriskovat a svou premiéru odložili na další den. Diváci se v jičínském K-klubu sešli i během nedělního podvečera. Soudě podle ohlasu měla Mladá i divadelníci úspěch. "Já jsem byl spokojený. Denní posun musel samozřejmě výkony trochu poznamenat, protože pro samotné aktéry znamenal fyzickou i psychickou zátěž navíc, ale výkony byly dobré a vyrovnané, představení běželo tak, jak mělo," říká k odehrané premiéře režisér Mladé Martin Zajíček. Hru zkoušeli členové MLSu od října loňského roku, pro některé herce znamenalo nedělní vystoupení absolutní premiéru. Příběh čarodějnice se stal nedávno bestsellerem a poměrně často se objevuje na divadelních scénách. Představitelka hlavní role (mladé čarodějnice, hledající únik ze samoty, která se nakonec rozhodne vstoupit do lidského společenství) Jana Plodková herecké zkušenosti už má, což bylo vidět na první pohled, a po prázdninách nastupuje na JAMU. Kostýmy, které diváky zaujmou na první pohled, navrhla výtvarnice K-klubu Olga Kosačeva, kostým Berty Braunové pochází z dílny Radky Mizerové. Po inscenaci Josefa Lédla Jak se máme dobře, kterou uvedla skupina DIV, je to vlastně druhý vážnější kus. Námět podle knihy Tomáše Pěkného Havrane z kamene zdramatizovala Jitka Zajíčková. Pokud jste nestihli zhlédnout představení o hledání a samotě Mladá v premiéře, jistě vás potěší, že je připraveno několik repríz. Nezahálejí ani ostatní divadelní spolky, S-divadlo zkouší nyní hru Za oponou (Bez roucha), což je příběh divadelního souboru, a tak divákům přiblíží dění za oponou v zákulisí. VHS pracuje na hře Vstupte.
Poprask na laguně
Rudolf Faltejsek, Divadelní hromada
Nazkoušet Poprask na laguně je veliká dřina a setsakramentský oříšek. Scény zdánlivě prosté a jednoduché jsou inscenačně pěkně komplikované. Domyslet všechny vztahy, vžít se do těchto nekomplikovaných italských lidiček, to vyžaduje nejen emotivní, ale i vysoce racionální práci. Práci ve prospěch celku. Je to hra o soužití těch velmi chudých rybářů z Chiozze, jimž každodenní poprasky nahrazují televizi, kde se téměř vše odehrává na ulici před domem. Jičínský soubor na premiéře 19. června strhl nás diváky do problémů italských rybářů, dokázal, jak krásně dovede znít slovo, když se dobře vysloví (a to uměli všichni, všechna čest), přesvědčil nás o své zapálení pro divadlo (souhra složitých dialogů a poprasků je možná jen při vysoké kázni a soustředění, musela to být dřina) a zaujal nás mnoha milými skutečně hereckými výkony, někdy až k pomilování pěknými. Z pohledu na herecké výkony bych mohl vyjmenovávat všechny, jak jdou za sebou v programu (mimochodem velmi pěkném a nápaditém), ale výkon Dalibora Česáka jako Fortunata, plnokrevná Pasqua Marie Rejfové a roztomilá Gecca Jany Plodkové stojí za zvýraznění. Ale zdůraznit musím, že všechny výkony byly zajímavé. Speciálně musím ocenit režijní práci Martina Zajíčka. Výstavba hry, její logika, tempo, výborné nápady, dobře vygradované situace - vynikající výsledek. V diskusi bychom se asi museli dopátrat únosnosti kostýmního řešení (zejména Isidoro a komisař), já bych typově vyměnil Toffola a Titu Naneho, určitě je cizím prvkem kostým i herní projev Komisaře, do italského prostředí vnáší představu ruského policejního ožralky. Ale jsou to nepodstatné poznámky k vysoce kultivovanému, herecky nápaditému, režijně dobře vystavěnému představení.
Jak se máme dobře
Hynek Šnajdr, Mladá Fronta Dnes
Představení bylo velice sympatické. Po zahajovacím představení "Lištiček" v podání červenokosteleckých ochotníků měli diváci možnost zhlédnout vystoupení dalších souborů. Patrně jedním z nejlepších představení nultého ročníku Východočeské přehlídky amatérského činoherního divadla bylo vystoupení jičínského Divadla intuitivní vize ve hře "Jak se máme dobře", která nadchla nejen diváky, ale i porotu. Inscenace Josefa Lédla vznikla převážně v roce 1983 a reagovala nejen na situaci v tehdejším Československu, ale i na duchovní úpadek obyvatelstva. "Představení bylo velice sympatické," řekl prof. Jan Císař, "s mnoha pozitivními rysy. Text je mi moralitou a do popředí vystupují výrazné postoje herců a jejich vlastní osobní postoje." Císař navíc ocenil nápaditost některých situací. "Domnívám se, že to, co hrajete, se z českého divadla téměř neozývá, a to je velice pozitivní," uvedl na adresu jičínských herců.
Dezertér z Volšan
Bohumír Procházka, Noviny Jičínska
Jičínský K-klub opět zabodoval. Pan Martin Zajíček, tentokrát jako režisér, připravil se studenty kus kabaretiéra a bohéma E. A. Longena Dezertér z Volšan. Ne, v Káčku nehráli v pátek 15. dubna hluboké drama, ani psychologickou sondu, ale bohapustou frašku. Dokonce by přísný kritik z minulosti dokázal odsoudit hru jako bezideovou. Hráli přesně to, co soubor, jehož herci právě stanuli na prknech znamenajících svět, potřebuje. Zařazení hry potvrdila už první píseň V tej našej špinavej krčmě. Křeč prvních slov na jevišti byla posléze vystřídána uvolněním. Něco breptů, občasné, byť krátkodobé vypadnutí z role. Uchystán byl i tahák - nápověda, který měla hlavní hrdinka po školském způsobu připravený na dlani. Však se hned od prvních slov bavil sál, kam se doslova vecpalo sto lidí, nervovali a posléze náramně bavili se i herci, trnul pan režisér, který střídavě oblékal a svlékal sako - prostě všechno, jak má při zdařilé premiéře být. S chutí si zahrála i kapela Hybrid zbrusu nové písničky, které ke hře připravili Martin Zajíček mladší a jeho žena Petra. Škoda, že chyběli ti rýpalové, kteří říkají, že v Jičíně se nic neděje. Protože seděli asi u svých televizorů ve svých bačkorách, nemohli vidět ani onu úžasnou atmosféru, která v klubu po představení zavládla. Tady totiž nebývá zvykem jít po divadle domů. Ke klavíru si vždycky někdo sedne, do skleničky je vždy co nalít, ale hlavně se klábosí a plánuje, hodnotí a kritizuje, raduje i smutní, zpívá. Viděl jsem krásnou radost holek a kluků z dobře vykonaného díla. Onen nepeněžní honorář, kterému se ani ten nejvyšší zisk finanční nemůže vyrovnat. Taky jsem pochopil, co ona prkna s partou jičínských a novopackých studentů, kteří od listopadu hru připravovali, dovedou udělat. "Procestujem celý svět," pravila tuším už odlíčená Balabisová a symbolicky tak vyjádřila svou radost, možná i trochu bezradnost svých krátkých studentských let. Není na místě známkovat u amatérů, ba u začátečníků, ani slušné hodnotit, kdo byl lepší a kdo ne nejlepší. Prozradím jen, že nejkrásnější nohy měla ..., ne jen se přijďte podívat.
Vařený hlavy
aneb
děvče, tobě na kozách tančí smrt
Jak se píše o divadle
Článek Od čerta k ďáblu, který v Jičínském deníku rozebírá premiéru Vařených hlav v K klubu, přináší moudra jako“často se chodí na obličeje“, nebo „dramaturgie volí dlouhodobě pelmel“. Na závěr pak sděluje, že „divák puritán byl rozčilen“ a vyslovuje obavu, zda „nejde o zahrávání si s diváky“. Patrně proto, aby byl pisatel Radovan Sál považován za zasvěceného, prozrazuje i drb: „... volba režiséra a dramaturga Zajíčka nebyla všemi členy souboru i některými lidmi z K-klubu jednoznačně přijata, ba někteří ji odmítli“. Ale přesto se na představení podíleli? Proč potom?
Pan šéfredaktor jako šéf může psát co chce. Kéž by to umožnil i dalším lidem. Ale těm by patrně vytknul nelogičnosti v článku. Například tu, že studentský soubor, kde herci berou základy kumštu, měl by zkusit mnohé z žánrů. Tedy i ten „pelmel“. Nebo že nedoložené tvrzení o tom, že dramaturgie nebyla kýmsi přijata. To se ve slušných novinách řeší citací konkrétní osoby. Asi je zbytečné panu Sálovi vysvětlovat, co je a není zahrávání si s diváky. On, jako režisér někdejšího propadáku Kreona krále thébského to jistě ví. Snad je zbytečné připomínat jeden z hlavních smyslů kumštu – nabízet alternativy a nepodbízet se divákovi.
Jak se v Káčku vaří hlavy.
Studentské divadlo K klubu sáhlo do jiné kapsy a nastudovalo divadelní anekdotu. Jmenuje se Vařený hlavy a její autor, Marek Horoščák dostal za ní druhou cenu v soutěži Alfréda Radoka. V nabité premiéře zazněla v pátek 2. 12. 2006.
„Přečetl jsem hodně z toho, co vychází a tohle mne chytlo,“ přiznal režisér Martin Zajíček. A dodal, že se mu ke hře záhy začaly dosazovat konkrétní jména ze studentského souboru. Přiznal i nutné úpravy, „protože tolik sprosťáren by Jičín těžko zkousnul“. Dlužno podotknout, že některé zůstaly, jsou funkční a hra není o nich. I když zněly salvy smíchu, má divadlo velmi daleko k lacinému vtipkování televizní zábavy. Dramaturgie volila tak, aby se uplatnil nesporný komediální talent některých herců, ale nesnížila se laťka myšlenkové úrovně. Groteskní příběh je o nás a našem světě. A v té metafoře nevyzníváme věru před sebou příliš příznivě.
Je příjemné, že na přípravě divadla podílel se K klub jako instituce, ale i jako parta, kde každý přispěl z toho co umí. Dík množství přeměn museli inscenátoři pečlivě zvažovat scénu, aby se vešli do omezeného technického zázemí Káčka. I na malém prostoru je scéna pestrá, moderní, nápaditá. Přeměny jsou náročné, Hana Krásenská a Daniela Fialová se při ovládání zvukového doprovodu a světel nezastavily. Tomu odpovídá i příprava herců. Zdaleka nejde o amatérské představení z buditelských časů. Mladí herci učí se tu úspěšně profesionálním manýrům v tom nejlepším slova smyslu. Ve svém divadle zahrál si i pan režisér Zajíček. I to je pro káčkovské divadlo příznačné. A tak na místo role divadelního kritika, kterou s potěšením ponechávám povolaněj
Nahoru ^